Slýchám nadávání na koronavirus. Pokud nadávají ti, co se kvůli němu ocitli v karanténě, přišli ke zdravotní újmě, případně o práci, nebo o někoho blízkého, tomu rozumím. Pokud někteří nadávají na omezení kvůli nutným karanténním opatřením, tak tomu nerozumím. Je jim »ukradené« zdraví jejich okolí i zdraví vlastní? Nosit roušky při návštěvách lékaře, obchodů, úřadů, ve veřejné hromadné dopravě apod. je drobnost sice nepříjemná, ale rozhodně nikoli hodna větší pozornosti či dokonce stížností tváří v tvář nevypočitatelnému koronaviru.
Kam za nouzového stavu
Vyhlášení nouzového stavu na jaře bylo vynuceno rychlým šířením zákeřné nemoci v zemích našich přátel i u nás. Bylo nutné dočasně vypnout značnou část ekonomiky včetně většiny služeb, kulturních a sportovních podniků. Někteří mohli pracovat z domova, jiní ne. Vznikla pro ně otázka, co dělat s náhle se objevivším volným časem. Jeho využití bylo jistě různé, počínaje věnováním se rodině, menším opravám bytu či domu, odjezdem na chaty nebo chalupy. Pobyt v přírodě je fyzickému i psychickému zdraví vesměs prospěšný. Pro velkou část občanů není problém vyrazit do přírody i v situaci omezení veřejné hromadné dopravy osob a nevlastnění auta. Totiž, málokdo bydlí v místech, kde se aspoň kousek přírody nevyskytuje. Problémem bývá nejčastěji nemoc zvaná lenora.
K sídlišti Velká Ohrada, kde bydlím, přiléhá z jihu krásné Dalejské údolí a z východu neméně krásné Prokopské údolí. Mezi Řeporyjemi, Centrálním parkem Prahy 13 a Hlubočepy vytváří přírodní park Prokopské a Dalejské údolí. Prokopské a Dalejské údolí patří z přírodovědného hlediska do Českého krasu. V Chráněné krajinné oblasti Český kras (CHKO) ale není, protože hlavní město Praha ji na svém území nechtělo. Pravda, když se k 1. červenci 1974 Praha naposledy významně rozšiřovala o četné přilehlé obce Středočeského kraje, CHKO Český kras se do Prahy dostala. Chtěla-li se rozšířit o Radotín, musela tak učinit i s CHKO, jež na jeho území byla vyhlášena v roce 1972. Ale souhlas s rozšířením CHKO Český kras o Prokopské a Dalejské údolí Praha nikdy nedala a zřejmě jen tak nedá. S ochranou přírody se to prý nemá přehánět, zájmy velkých soukromých investorů prý nadevše. Jsou i největší hrozbou pro Prokopské a Dalejské údolí. Do nového územního plánu v roce 1999 se jim podařilo prosadit změnu zahradní kolonie Nová Ves na »obytnou plochu«.
Proměny údolí v čase
Oblast Prokopské a Dalejské údolí byla známa jako průmyslová periferie Prahy. Soukromá výstavba železnic za Rakouska-Uherska vedla k výstavbě dvou konkurenčních železničních tratí – údolní Praha Smíchov – Rudná u Prahy a »vyhlídkové« Praha-Smíchov – Hostivice, zvané Pražský Semmering se dvěma nádhernými, památkově chráněnými viadukty. Ač odvoz kladenského uhlí do Prahy měl skýtat prosperitu, obě dráhy ještě za monarchie zkrachovaly a přešly pod stát. Po roce 1989 čelily i pokusům o zrušení. Kolejiště nádraží Hlubočepy »reformátoři« zredukovali na jednokolejnou zastávku. Prý šetřili. Vroce 2015 zde musela být postavena druhá kolej. Obě tratě se staly součástí Pražské integrované dopravy. Trať Praha – Hostivice skýtá nádherné výhledy, mimo jiné do Prokopského údolí. Je na co se dívat, ale i z vlaku ze Smíchova do Řeporyjí.
Na mnoha místech obou údolí se těžil vápenec. Odvážel se vlaky nebo se zpracovával v místních vápenkách. Ruiny jedné zdobí Dalejské údolí dodnes. Po těžbě zůstaly četné lomy. Velký Prokopův lom v Prokopském údolí vedl k odtěžení známé Svatoprokopské jeskyně. Těžba v něm zdevastovala blízký poutní kostelík natolik, že musel být odstřelen. Po skončení těžby lom sloužil jako generální štáb civilní obrany. Po jeho přesunu mimo Prahu slouží dál
armádě. Zatopením části lomu ležícího východněji od Prokopova vzniklo krásné vyhledávané Prokopské jezírko. V Dalejském údolí je někdejších lomů řada – Červený lom, Opatřilka, Prastav, U kantýny, Černý lom, Mušlovka, Zvláštní znamení touha (podle desky trampského písničkáře Wabiho Rywoly), donedávna aktivní lom, nyní s malým jezírkem, lom Požáry 1 a 2 poblíž Řeporyjí.
Ráj přírodovědců
Mezinárodní stratotyp je místo, podle kterého se na základě mezinárodní dohody paleontologů určuje hranice jednotlivých geologických útvarů. V lomu Požáry 1 se nachází mezinárodní stratotyp »ludlow – přídol« (silur, starší prvohory), v lomu Prastav se nachází mezinárodní stratotyp »spodní – střední« devon (starší prvohory). Nejznámější český mezinárodní stratotyp – rozhraní siluru a devonu – se nachází na opačném konci Českého krasu – v národní přírodní památce Klonk. V řadě lomů lze nalézt i zkamenělé zbytky života silurských a devonských moří, nejen nejznámější trilobity.
Hluboké údolí Prokopského potoka vytvořilo krásnou ostrožnu, na které bylo postaveno Butovické hradiště. Písemné prameny ho nezmiňují. Kronikář Václav Hájek z Libočan zmiňuje hradiště Dívčí hrady nad Hlubočepy, odkud měla bojovná Vlasta vést válku žen proti mužům na Vyšehradě. Napadne vás, že obě strany musely mít velmi dobré hlasivky, když si na tu dálku byly s to nadávat. Skutečnost byla prostší. Oba hrady v době Dívčí války neexistovaly, kronikář si i tentokrát vymýšlel. Nejvýznamnější průmyslový závod – Keramička Hlubočepy – skončila v 80. letech po vytěžení ložiska základní suroviny. Továrna Biskup na výrobu umělohmotných sáčků v Dalejském údolí doplatila na restituce. Restituent se snažil výrobu zachovat, leč továrnu mu v 90. letech rozkradli zloději, stejně jako nedaleký restituovaný Trunečkův mlýn. Policie byla nečinná. Z obou areálů jsou již mnoho let jen ruiny.
Prokopské a Dalejské údolí známe jako ráj přírodovědců už od časů Joachima Barrandeho, ze slavného Zemanova kresleného filmu Cesta do pravěku, jako Zemi nikoho Jaroslava Foglara. Chodí se třeba z Hlubočep ke Klukovickému koupališti a dál po zastávce u Prokopského jezírka -buď k retenční nádrži Asuán a do Centrálního parku Prahy 13, nebo Dalejským údolím do Řeporyjí. U svérázné Krčmy odbočuje asfaltová cesta na sever nahoru. Nejprve je dobré navštívit někdejší Halladovu, dnes Skalničkovu, zahrádku ve vápencových skalách s mnoha exoty. Později poslouží lavičky ke krásným vyhlídkám nejen na Hlubočepy a Prokopské údolí. Po dosažení horní hrany Prokopského údolí lze pokračovat na Dívčí hrady, vyhlídky nad Vltavou a k metru Radlická (lze jít i zkratkou) nebo na západ do starých Jinonic či na Butovické hradiště a z něj vedle Hermových skal sejít do Prokopského údolí.
Těžká je ochrana přírody
V Prokopském a Dalejském údolí se nacházejí přírodní rezervace a památky. Nejvýznamnější je přírodní rezervace Prokopské údolí, dále národní přírodní památky Dalejský profil, Požáry a U nového mlýna (druhé dvě jmenované k ochraně stratotypů), přírodní památky Opatřilka a Červený lom, Pod Žvahovem, Pod školou, Železniční zářez. Ano, geologické prvky jsou významným předmětem ochrany zdejších přírodních rezervací a památek. Četné malebné přírodní i umělé skály a jiné útvary přitahují celé generace milovníků přírody.
Nejcennější částí rezervace Prokopské údolí jsou skalní stepi na jeho severních svazích a Dalejský háj na jeho jižních svazích. Les v Dalejském háji má převážně přirozené druhové složení. Kazí ho jen stará výsadba borovice černé u Klukovic a akátu u sídliště Barrandov. Horké suché léto 2003 umožnilo podkornímu hmyzu pustit se do borovic černých. Pomalu je ničí...
V roce 2018 začal podkorní hmyz v Dalejském údolí zabíjet i domácí borovice lesní. Usychají také břízy, nepůvodní smrky a modříny. Jasany hubí houba. Otázkou je, jaké druhy stromů zde vysazovat.
V tamním listnatém lese na jaře kvete mnoho krásných a nejednou i vzácných kytek. Jiné kytky kvetou na skalních stepích jeho severních svahů. Chcete-li je aspoň trochu poznat, musíte chodit každý týden (kvetou nejčastěji jen dva týdny) a dívat se. A respektovat, že jednotlivé druhy nekvetou ve stejnou dobu a že zdejší kytičky jsou chráněné.
Bohatá zvířena
Bohatá je zde i zvířena, byť není snadné vidět ji. Mnoho volně běhajících psů, zajícova smrt. Takže vidíte pole rozryté od divočáků na Butovickém hradišti, divočáky ale nikoliv. Spatřit srnce je vzácnost, podobně zajíce či bažanta. O liškách a drobných šelmách nemluvě. Ani veverka se moc neukazuje. Bývá vidět četné ptactvo včetně ještě nedávno téměř vyhubeného krkavce. Ozývá se káně lesní, do stromů ťukají strakapoudi, datli a brhlíci, lze spatřit žlunu, leckde jsou vidět straky, sojky, vrány šedivky, ozývá se tu a poletuje mnoho pěvců řady druhů. V létě jsou slyšet mocně křičící rorýsové, dále vlaštovky. Jsou vzornými akrobaty. Koncem jara kuká kukačka. Spatřit ještěrku nebo užovku je vzácnost, podobně žábu. Z hmyzu nejčastěji spatříte včely, čmeláky, luční kobylky (cvrčky pouze slyšíte), četné motýly – babočky řady druhů, perleťovce, žluťásky, bělásky, modrásky hnědásky a občas i vzácného otakárka ovocného. Na zemi nechybí mravenci. Občas poletují mouchy. Večer lze nad Butovickým hradištěm pozorovat netopýry.
Nechybí sopka
Součástí rezervace je i stařičká podmořská sopka Hemrovy skály, Diabas. Jižní svahy má převážně holé a tmavé, severní zarostlé lesem. Severozápadně od ní má menší výběžek zvaný Malý Diabas. Diabasům se trochu podobá Řeporyjská skála na západě Dalejského údolí.
Četné vzácné ekosystémy v Prokopském údolí přežily zejména proto, že tamní skalní stepi nepřetržitě spásaly ovce a kozy. Prudký vzestup životní úrovně v letech budování socialismu způsobil, že pastva přestala být zajímavá, v 60. letech skončila a vzácné skalní stepi začaly zarůstat různými náletovými dřevinami.
Navíc invazní trnovník akát a neinvazní, ale podobně zhoubná nepůvodní borovice černá byly na mnoha místech v minulosti vysázeny. Původní společenstva skalních stepí dusí. Hrozba jejich zániku vedla pražskou ochranu přírody k použití pastvy ovcí a koz k záchraně těchto vzácných stepí. Pokusná pastva v květnu až v září 1989 byla svěřena Deváté základní organizaci Českého svazu ochránců přírody Tereza, pod dohledem profesionálních ochránců přírody. Již další rok přinesla oživení některých skalních společenstev. Časem se stala běžnou součástí péče o mnohá zvlášť chráněná území v České republice.
Úspěchy ochrany přírody
K úspěchům pražské ochrany přírody patří revitalizace asi 1,5 km dlouhého napřímení koryta Prokopského potoka a jeho revitalizace v oblasti někdejšího Klukovického koupaliště. Pražská ochrana přírody provádí místy komplexní změnu lesních porostů. Obnáší zejména vykácení akátů a borovic černých (na svazích národní přírodní památky Dalejský profil neroste téměř nic jiného) a vysazení místních dřevin, například dubu šípáku plus nezbytnou péči o něj, aby je buřeň nezadusila.
Podle starší cedule trnovník akát a borovice černá tvoří plných 33 % lesních porostů přírodního parku. Nad Prokopským údolím lze ale nalézt i invazní dub červený, kus vedle se uchytila invazní křídlatka japonská, v porostech je hojná invazní netýkavka malokvětá, ze zahrádek se šíří invazní zlatobýl kanadský, keříčkovitá na jaře drobnými žlutými kvítky
kvetoucí mahónie cesmínolistá, celé stromy rdousí popínavky, nejen invazní rdesno plotní. Typicky rumištní porost tvoří trnovník akát, borovice černá, bez černý, kopřiva dvoudomá, vlaštovičník větší, netýkavka malokvětá… Půda pod nimi bývá doslova otrávena dusíkem.
Zdejšímu přírodnímu parku nepomáhají ani směrnice Evropské unie o potírání invazních druhů. První se zcela míjí se zdejšími problémy, druhá žádá hubit jen trnovník akát. Trochu málo. Za invazní druhy označují i vránu černou (znám ji jen z klece v malochuchelském zookoutku), ondatru, nutrii. Tyto druhy jsou sice nepůvodní, ale s naší přírodou se sžily. Situaci by mohl řešit „národní seznam invazních druhů.“ Problém je, že se s ním nepočítá.
Vandalismus na denním pořádku
Velké bolení hlavy ochráncům přírody přináší neukázněná část návštěvníků. Základní cesty, počínaje těmi údolními, jsou sice krásné, ale někteří se vydávají i mimo ně. Obvykle nechodí obdivovat vzácné krásné kytičky. Heslem často je užívat si, rozdupat, znečistit odpadky, i za sucha a vedra si třeba na kraji lesa či v trávě rozdělat oheň, někdy pustit i hlučnou hudbu… O tradičně zakázaném kouření cigaret v lese či o zakázaném volném pobíhání psů škoda mluvit. Dávno před koronakrizí jsem psal pražské ochraně přírody o řádění některých návštěvníků. Odpovědi byly příznačné: „Je to smutné, ale tempu vandalů nejsme s to stačit!“ Návštěvnost Prokopského a Dalejského údolí za koronavirové karantény se zvýšila několikrát. Mnoho návštěvníků své volně poškozuje přírodu. Perličkou jsou poházené ubrousky či roušky, někteří mladíci se nestydí čůrat i nad studánkou. V důsledku sucha je napůl vyschlá.
Nad soutokem Prokopského a Dalejského potoka je nádherný skalní amfiteátr. Na místě někdejšího Klukovického koupaliště byla zřízena oddychová plocha včetně laviček k sezení a herních prvků pro děti a jednoho ohniště. Nezřídka jich vídám víc. Za vysoké návštěvnosti v době koronavirové karantény jsem jich tam taky napočítal sedm. Dýchejte vzduch a zápach z různých grilů! Odpadkové koše přetékají. Že by si návštěvníci své odpadky brali zpátky, to napadne málokoho. V Červeném lomu napočítám nelegálních ohnišť pět. Zaznamenám i jedno ve stráni. Nedaleko nedávno hořelo. Že by hasiči neměli co dělat? V lese nad Mušlovkou se letos na jaře objevilo i obří křeslo, jinde zase pneumatiku na houpání.
Pěší ať uhnou
Část cyklistů jezdí podle zásady: „Zachraň se, kdo můžeš!“ Někteří sjíždí i prudké svahy. Ti nejotrlejší tak činí s malým dítětem na sedačce. Prý ať se učí hazardu už od útlého věku. Někteří cyklisté obtěžují pěší blikáním. Také nejeden běžec je přesvědčen, že cesta je jen pro něj a že mu z ní mají pěší uhnout. Je často bez roušky. Na silničce v Prokopském údolí se objevují i podivná vozítka. Ta na elektřinu jen ohrožují druhé, ta na motor navíc páchnou zplodinami a hlučí. Po hlavní silničce jezdívá v autech a někdy i na koni policie. Různých nesrovnalostí a nejednou i zjevných lumpáren si málo kdy všimne. Včetně pozvání na „koronaguláš“. Za koronakarantény snad jen kontroluje, zda se lidi příliš nehoufují, zvláště pak před hospodami s výdejem přes okénko. Šílenostem typu pití skupiny jedním brčkem jistě zabránit nemohou.