To, co 11. září 2001 stalo doopravdy – a kdo tahal za nitky toho masakru – se s erárním výkladem míjí velkým obloukem. Ten groteskní švindl popírá zákony fyziky. Znectily ho i tucty prominentních akademiků.
Švindl je záminkou brutálních válek. Zmařily milióny životů. Plodí chaos, pohromy a teror. Viník se neomlouvá. Hvězdná pěchota kličkuje jako zajíc v brázdě. Roman Joch, ředitel Občanského institutu, je z těch, kdo nabízí hruď i teď. Válku prohráváme, přiznává barvu už titulkem. V článku v úterních Lidových novinách píše: Patnáct let po 11. září 2001 vidíme, že vojensky je Západ silnější než islamisté, a kdyby chtěl (vzhledem k našim zbraním), pak tzv. Islámský stát zlikviduje za jedno odpoledne. Co mu v tom brání? Že by opravdu plány, které tutlá před kmány?
Tají je před námi i Roman Joch. Místo nich nabízí další doznání: Ideologický zápas však prohráváme. Nedaří se nám přesvědčit muslimské mladíky, aby se k džihádistům nepřidávali. Kdo čeká pokání aspoň tu – a střízlivou úvahu, jak ty mladíky přivést na civilizovanější víru – marní čas. Slovo má minimax, hasící benzínem: Mnozí se domnívají, že invaze do Iráku v roce 2003 byla chybou; já ne. Byla nutná, aby islamisté nedostali od režimů na Blízkém východě ničivější zbraně a aby ty režimy byly od jejich podpory odstrašeny. Svržení Saddáma Husajna obojímu posloužilo (a není pravdou, že se žádné chemické zbraně nenašly; našly, jen pak už o jejich medializaci nebyl zájem). Kdo má to tajnůstkářství na svědomí? Že by Bush a Cheney? Proč to nenapraví aspoň Joch? A nepřidá k tomu i vysvětlení, odkud že islamisté dostávají zbraně?
Husitské cepy drtily křižáky. Ten Jochův mlátí prázdnou slámu. Na oltář koňských dávek fanatismu: Správnou reakcí na zbrklý intervencionismus není izolacionismus, nýbrž intervencionismus selektivní, rozvážný (?!?). Neb kdokoli myslí, že pokud Západ neintervenuje ve světě, svět bude lepší a nechá nás na pokoji, je to omyl: i když nezasahujeme ve světě, mnozí lidé v něm vůči nám nepřátelští budou zasahovat u nás.
Ty „naše“ zásahy už nemají zavést demokracii. To ještě dlouho ne. Nýbrž prozápadní autoritativní režimy, co hlavně garantují vlastnická práva. Dělá snad Západ něco jiného? Jochovi je však málo i to. Za vůbec největší problém má psychologickou slabost Západu. Jeho pochyby o sobě samém, z čehož plyne jeho – naše – paralýza. A tím víc všechny ty, kteří vždy ze všeho viní Západ v prvé řadě, tedy profesionální masochisty. Takže abychom vyhráli ideologický zápas s džihádisty, je potřebné, aby západní společnost byla méně dekadentní, než je dnes. Musí umět zklamaným lidem nabídnout i něco víc než jen nejzákladnější a materiální potěšení.
Takže dekadentní? Cepu do prázdné slámy to vyvracet nehodlám. Chce to však malé zpřesnění. Svět, za nějž se ten cep ohání, už skrblí i na nejzákladnějším potěšení. Právě tím žene masy zklamaných lidí i do náruče islámských džihádistů. Vražděním za „změny režimu“ tomu nasazuje korunu. Roman Joch nám zjevuje i ideologii, jež tomu dílu zkázy vede ruku.