V těchto dnech si připomínáme tragickou událost, která se stala v Radotíně 20. dubna 1930, na Velikonoční neděli. Tehdy se vysoce průmyslové okolí Prahy potýkalo s dopady hospodářské krize z roku 1929. Fabriky propouštěly, dělníci stávkovali za udržení mzdy k přežití, byla vysoká nezaměstnanost a celé dělnické rodiny hladověly. Komunisté se rozhodli svolat do Radotína tábor lidu a postavit se tak za dělnickou třídu v její zoufalé situaci. Už samotné přípravy komunistického protestu byly problematické, shromáždění v Radotíně jim bylo úřady zakázáno, a tak místo svého setkání změnili do blízké Kosoře.
Dále lze akci popsat tak, že na hřišti v Kosoři se sešli mladí komunisté, ale přidali se i místní občané, promluvil k nim poslanec za KSČ Václav Kopecký a v průvodu se poté dav vydal do Radotína. Před obcí je zastavil kordon četníků. Ve vyhrocené atmosféře padlo několik výstřelů a pět mladých děvčat z řad protestujících bylo zraněno.
Polopravdy
Druhý den ráno se v tisku objevují články, ve kterých se událost popisuje opravdu neuvěřitelně. Zde pro představu kousek z článku Lidových novin 21. 4. 1930: "Hned po návratu do ubikací provedl velitel okresu prohlídku zbraní. Při tom se zjistilo, že bylo vystřeleno toliko z jediné četnické pušky. Protože i náboje jsou přesně odpočítány, mohlo býti také přesně prokázáno, že byla vypálena z jediné pušky také jediná rána. Tomuto zjištění přikládá se u úřadů velká váha při přepjatých pověstech, jež se odpoledne v Praze vyrojily. Skutečnost, že touto jedinou ranou bylo způsobeno tolik těžkých zranění, je smutná a zlá, neodporuje však zjištěnému… Zdá se tedy, že kulka zranila nejdříve Kačnerovou a Martincovou, pak se střela odrazila od kamene, jehož úlomky zranily školačku Brejchovou. Deformovanou střelou pak byla raněna Drdová a pak teprve byla zasažena Reichová."
Tato snaha zamaskovat selhání četníků byla natolik fantastická, že jí málokdo mohl uvěřit. Představa, že jedna vystřelená rána zranila pět osob, je ostatně komická dodnes.
K verzi o jediném výstřelu se přiklonili vyšetřovatelé v oficiální zprávě a dodnes se verze o jednom výstřelu šíří i v mnoha dalších dostupných zdrojích. Při svém pátrání jsem narazil i na současnou prezentaci žáka z radotínské ZŠ, kde tuto historickou událost dnešní mládež prezentuje takto: "Dne 20. dubna 1930 procházela skupina mladých komunistů dnešní ulicí K Cementárně. Když potkali četníky, začali po nich házet kameny. Četníci začali v sebeobraně střílet a tři komunisty zranili." Je smutné, jak se po třiceti letech znovuobnovení kapitalismu změnila tato tragédie z času hospodářské krize na procházku mladých komunistických výtržníků.
Pomník i film
V roce 1950 byl na místě této tragédie postaven pomník "Rudých letnic", jak byla později tato událost pojmenována. Stálo na něm: "Lidé, bděte! V době nezaměstnanosti, bídy a hladu demonstrovala v těchto místech mládež vedená poslancem KSČ V. Kopeckým za lepší život. Ozbrojená moc vládnoucí buržoazie odpověděla střelbou do žen a dětí. Vzdáváme čest těmto bojovníkům za socialismus."
Postupem času se objevovaly i chyby při prezentaci této tragédie komunistickou stranou. Buď z neznalosti, nebo ze snahy povýšit význam Rudých letnic, kdy se uvádělo až sedm mrtvých při střetech s četníky. V dubnu 1970 byl tento pomník evidován jako kulturní památka.
Po listopadovém převratu rozvířil radotínský časopis Šemík kampaň volající po odstranění tohoto pomníku. Následoval stejný kolotoč akcí jako v minulém roce u sochy maršála Koněva na náměstí Interbrigády v Praze. Pomník byl polit rudou barvou, později na zastupitelstvu rozhodli o jeho odstranění. Ministerstvo kultury 20. ledna 1992 zrušilo tomuto památníku statut kulturní památky. V odůvodnění stojí, že pomník byl zapsán do seznamu kulturních památek výlučně z politických důvodů a jeho výtvarná hodnota není výrazná. Příštího roku byl pomník pod rouškou noci odvezen neznámo kam.
V roce 1953 natočil Jiří Sequens film Olověný chléb, kde zasadil tuto tragickou událost do kontextu hospodářské krize, bídy a hladu.
Na osudy zraněných soudružek a na temné stránky první republiky chce současnost zapomenout. Tehdejší i dnešní kapitalisté totiž vidí tuto událost pouze svýma očima – pro ně je dnes a byl i tenkrát pracující člověk pouze otrok, chátra, spodina.
My nezapomeneme!
Fotogalerie
