Dne 8. července 2016 se v ul. Politických vězňů v Praze v budově KSČM, sešly různé organizace a hnutí, které jasně a zřetelně vyjadřují svůj nesouhlas se současným stavem, kdy stále více se mluví o válce, o přípravě na válku, představitelé západních mocností sdružených v NATO podléhají válečnému štvaní a vláda našeho státu se snaží přes nesouhlas lidu do těchto aktivit zapojit, neboť jsme také členskou zemí NATO a tak se přeci musíme s touto devastací a hloupostí ztotožnit. Den 8. července 2016 nebyl vybrán náhodně. V ten den se ve Varšavě konalo setkání členských zemí NATO, kde se opět hovořilo o rozmísťování vojsk, zapojení zemí, prodloužení „mírových“ misí. Zřejmě tam, kde nejsou země dostatečně zdecimovány a vyrabovány. Jako protiváha se v ty samé dny konala ve Varšavě Mírová konference zástupců organizací z 21 zemí, které proti válce a válečnému štvaní bojují. Protože do Varšavy nemohli odjet všichni, setkání v Praze byla možnost, jak se do Varšavského mírového setkání zapojit a vyjádřit svůj souhlas míru a jasné ne válce. Připraven byl i telemost přes skype. Bohužel ve Varšavě byla vypnutá internetová síť. Asi aby členy NATO nikdo nerušil, nebo aby tuto mocnou organizaci nemohl nikdo ohrozit. Čeští zástupci zažili i jiná příkoří, ale to sem nepatří. Co je ale důležité, že se různé organizace a to jak ve Varšavě, tak v Praze, levé či pravé, dokázali spojit, komunikovat a dohodnout se na spolupráci při aktivitách, které občany upozorňují na blízké válečné nebezpečí a sdělení současné vládě, že se my občané Čech, Moravy a Slezska, nechceme zapojit do jakýchkoliv aktivit vedoucí k ohrožení našeho státu, lidí v něm a zapojení se do jakéhokoliv válčení.
Ačkoliv na pražském setkání byla účast hojná, je nejen škoda, ale i na zamyšlenou, že se akce neúčastnil žádný zástupce Českého svazu bojovníků za svobodu, který by měl být hlavním nositelem protiválečných snah. Také je na zamyšlení, že se setkání neúčastnili žádní zástupci církví, v jejichž tématu by také měl být mír a pokoj i v této zemi. Asi je vnitřní problémy, peníze či pózování u pomníků a oltářů příliš zaměstnávají.
Závěrem lze tedy jen konstatovat, že chceme-li dále žít v míru, chceme-li aby naše děti, vnoučata, blízcí žili v klidu a nikoliv obklopeni bojem, musíme stále konat a říkat zřetelné a jasné: „Ne válce! Ano míru!“, aby tento hlas zaslechli i ti, jejichž uši jsou hluché k názorům občanů, oči slepé k vlastnímu národu a v hrudi jim bije srdce plné evropského strachu, nikoliv české státnosti a hrdosti. Aby toto jasné „Ne!“ zaslechli i Ti, kteří nás do náruče války a zla vlečou.